Jasmíniny slzy

Do tkáně tohoto pozoruhodného filmu lze vložit více variant. Tou nejpodstatnější je však - vložíme-li do hry film samotný, odloučený od ostatního celku Allenova díla, dramatická duální studie charakteru parazita. Parazita, jehož tragédie se ozřejmuje postupně, záběr po záběru, retrospektiva po retrospektivě. Jeanette, která sebe samu přejmenovává na Jasmínu, je plně charakterizována už skvěle promyšlenou úvodní scénou. Sedíc v pohodlném křesle první třídy letadla, mluví - zdánlivě samozřejmě a uvolněně - o svém životě. Namísto okolí však zajímá jen jednu ženu: sebe samu. Zdánlivě retardovaná stařenka, čas od času konvenčně přikyvující Jasmíniným větám, ve skutečnosti vnímá jen barvu Jasmínina hlasu. Teprve při odchodu z letiště Jasmína zjišťuje skutečnou kvalitu stařenčina zájmu-nezájmu. Obdobně vyznívá i závěrečná scéna odchodu z Gingeřina bytu; stařenku plně nahrazuje sestřin partner-navrátilec. Mnohé naznačuje i křečovitost Jasmínina úsilí při hledání práce; kdysi talentovaná studentka antropologie se jen s obtížemi prodírá začátečnickým počítačovým kurzem (neobejde se přitom bez pomoci své mladší kolegyně) i nudnou prací v lékařské ordinaci. Arogantní nechuť připustit si definitivnost svého pádu z vrcholu společenské pyramidy, k níž nemálo sama přispěla a odcizila si tak svého adoptivního syna, prosvítá postupem času dílem stále zřetelněji. Nadměrné braní prášků a pobyt u "cvokaře" jen dokreslují skutečné kontury reality, v níž je nucena žít. Arogance postupně retarduje v křeč a zoufalství znovu psychóze propadající Jasmíniny vlastně nedospělé osobnosti. Modrá barva, symbolizující tento rozvrat, je nejvíce patrná na motivu písně MODRÝ MĚSÍC (duálnost kompozice můžeme spatřovat i v bipólu New York-San Francisco; obě intelektuální metropole Ameriky symbolizují v jednom případě zašlé bohatství, k němuž Ginger jen naivně vzhlíží, jsouc trpěným hostem, v případě druhémjejí srdečnost, s níž svou neblahou sestru přijímá, a úpadek, jemuž Jeanette-Jasmína nenávratně propadá). Určitou naději reprezentuje jen otevřený, nic nikomu nenapovídající nesentimentální syrový konec filmu. Už jen popis těchto scén i Allenova citlivá práce s retrospektivami naznačují, že vynikající výkony Blanchettové i Sally Hawkinsové by byly bez Allenovy režie nepředstavitelné. Jemností rukopisu i citlivým vedením herců a ponorem do sociální skutečnosti americké současnosti JASMÍNINY SLZY připomínají nejlepší díla italského neorealismu. (19.08.2013)

Nezlobte se na mě, ale Woody tentokrát jen posouvá své (anti)hrdiny kupředu, až bez většího cukání koutků přijde závěr, divák jen utře slzu a zavzpomíná na Annie Hall, Zločiny a poklesky nebo Lásku a smrt. Po celou stopáž sledujeme poměrně nesympatickou hysterku, kterak zobe prášky, zapíjí je alkoholem a jen se lituje. Litovat ji máme i my, jenže to moc dobře nefunguje. Do toho cpe Allen flashbacky, jak si užívala přepychu a bezstarostnosti v New Yorku. Jako mozaika spletitých lidských vztahů to s ohledem na mistrovy předchozí kusy moc nefunguje, jako psychologická studie těch bohatých a těch chudých také příliš ne. Jen to zesměšňování snobů mu jde solidně. Cate Blanchett je dáma a herečka par excellence. Do nebes bych ji nicméně vynášel za jiné komplexnější úlohy. Před touhle sérií jeden (stále kvalitní kousek) do roka samozřejmě smekám, tentokrát je to ale víc jednostrunná záležitost bez zářivějších momentů. (23.01.2014)

Jasmína. Elegantní dáma na úrovni s brilantními způsoby a vytříbeným vkusem. Celý život nepracovala a pouze plnila roli ozdoby rodinného krbu zámožného podnikatele Hala. Poznamenaná životem v přepychu dopadá tvrdě na dno, když se jí manželství rozpadne a ona přijde doslova o vše. Chtělo by se říci, že tohle je příběh o překonávání životních útrap, ale ve skutečnosti je to jen detailní pohled na totální destrukci lidské psychiky. Když se panička vytříbených mravů přestěhuje ke své sestře, aby se vyhrabala z nejhoršího, kontrast a rozdíly mezi nimi jsou najednou dvojnásobné a do očí bijící. Společně pak sledujeme, jak úžasně umí Cate Blanchett hrát. Film nám vlastně nic moc nenabídne a chybí některé dost podstatné části, které horko těžko sbíráme retrospektivně po celou dobu vyprávění. Navíc konec nepřinese uspokojivé rozuzlení a to jen podtrhuje tu depresivní náladu, která z filmu čiší. Ze specifikace žánru bych naprosto a rázně vyškrtl slovo "komediální", protože moc věcí zde k smíchu není. Detailní náhled do rodinných problémů působí spíše rozpaky a z výborného ztvárnění hlavní hrdinky má člověk chuť spáchat sebevraždu. Jediné, co občas působí komediálně, je zvolená hudba, která tak trochu cynicky podkresluje tíživou atmosféru. Věřil jsem, že to bude o něčem jiném, ale tohle také beru. Překvapivě upřímné, ovšem na plný počet to není. 80% (19.03.2014)

Cate Blanchettová by hrála i pod sedativy a zamčená sama ve sklepě, a pořád by trochu bylo proč se dívat. Tady kolem ní taky nebyl vybudovaný film - zůstalo u námětu a vzniklo pár dokola se točících skečů, stagnujících, repetitivních črt, bez posunu, bez děje, jen stále stejně ploše předvádějících informace z úvodní věty - mám sestru, žila si jako v bavlnce, pak o všechno přišla, teď je z ní troska, tak zůstane chvíli u mě, než se vzpamatuje. *** Nevzpamatuje se, na konci filmu je z ní ta samá zhroucenina jako na začátku. Ok, ale sarkastický závěr ještě dobrý film nedělá. I kdyby tématem filmu měla být ta statičnost, stagnace, plochost a neschopnost se vymanit a vzchopit, nic z toho se nesmí dostat za kameru, i na nudu musí být vzrušující se dívat, když ji dává zažít dobrý režisér - tady jako by to bylo právě naopak, tvůrci se motají v kruzích, zatímco Cate Blanchettová hraje tu bezradnou, chabých stébel se stále stejně chabě nechytající chudinku jako o život. Jen kvůli tomuhle ironickému momentu jsem zůstala až do konce, ale nebylo to lepší než odejít. *** Čím dál smutněji pozoruji poslední roky (nebo už dekády?) trvající bezradnost WA, který má svoje bezkonkurenční majstrštyky (i tak rozeseté mezi filmy spíše repetitivně zbytečnými) už hodně dávno za sebou, a s ubývajícím přehledem o svém, vespolném i vnějším životě, a tím pádem s ubývajícím vtipem, se utápí v dalším a dalším točení podobně neodpomožitelně jako titulní hrdinka ve svojí nanicovatosti. Prochází si pozdní zahleděností do mladých ženských, stárne do nové naivity a patosu, nechává sebou lomcovat plíživý smutek. Nic z toho nezúročuje jako svrchovaný tvůrce, je tím prostě vlečen a semílán (přesně, jak si mnohokrát na vrcholu kariéry vtipně prorokoval v nespočtu postav) a filmy podle toho vypadají. Je mi líto, že tím prochází, ale už pro úctu k těm filmům, které se mu kdysi tak výsostně a nezaměnitelně allenovsky povedly, nebudu na těchhle stařecky pomotaných, kde to občas dojemně zadoutná starou jiskrou, nic přehlížet. Asi už poslední etapa WA jako režiséra je tristní, každý nedozrává jako Bergman nebo Béla Tar, a já to pietně uznávám. (31.12.2013)

Cate Blanchett ako Jasmínka je na obrazovke takmer neustále. Škoda, že počas celého filmu hrá takmer tú istú polohu - zúfalú ženu na pokraji zrútenia alebo tesne po ňom. Je to neveselé ale možno poučné pozeranie, ako tie postavy vo filme robia zúfalé veci stále dookola a nevedia sa poučiť so svojich chýb a blúdia v jednom kruhu a zostávajú nešťastné, smutné, pesimistické. Príbeh vyhnaný miestami až do absurdna je však neuveriteľný a to platí aj o „poslovi pravdy“ v závere filmu. Vyvrcholenie a záver sú už len podčiarknutím podpisu Woodyho Allena o nepochopení jeho filmov. Slávne meno mu dáva neobmedzenú slobodu, prakticky všetko čo chce, hneď čo najkratšou cestou dostať na plátno. To sa môže zdať ako veľká výhoda, ale nie je. Kvantita nikdy nemôže byť kvalitná a to, že chytá na staré kolená druhý dych je síce pekné, ale zďaleka nedosahuje kvality svojich vyzretejších ranných prác. (26.05.2019)